Kvalita člověka jako základ kvality národa aneb co je hrubé domácí štěstí

Šárka Janků
Vysoká škola báňská – TU Ostrava

„Svět potřebuje nový ekonomický model, který nebude sledovat jen množení peněz, ale také míru lidského štěstí“, prohlásil generální tajemník OSN Pan Ki-mun.

Úvodem

Příspěvek pojednává o oblasti, která je sice hodně diskutovaná, ale již méně praktikována. V médiích, ve školách, ve firmách i na veřejnosti stále můžeme slyšet o tom, že kvalita je důležitá, měli bychom dbát o kvalitu, měli bychom se zaměřovat na kvalitu nejen produkce, ale i člověka. Slyšíme, že je potřeba vzdělávat se a poskytovat tuto možnost pracovníkům, ale na druhé straně je to právě oblast vzdělávání, která je finančně krácena jako první, když je firma v problémech. Čím více se o kvalitě člověka mluví, tím méně se tato cesta praktikuje a diktát peněz, luxusu a nadbytku je upřednostňován před obyčejnou lidskou kvalitou v té nejryzejší podobě. Radost ze života je měřena penězi a tu prapůvodní lidskou kvalitu znehodnocuje. Index hrubého národního štěstí je cestou, jak se k této původní lidské kvalitě vrátit.

Měli bychom chtít být nejen bohatí, ale měli bychom chtít být šťastní

Je nezbytné zavést novou ekonomickou disciplínu, založenou na rovnosti tří pilířů udržitelného rozvoje – sociálním, ekonomickém a environmentálním blahobytu. To je definice hrubého domácího štěstí.

Jeho čtyřmi základními pilíři byly trvale udržitelný rozvoj, kulturní hodnoty, život v souladu s přirozeným prostředím (natural enviroment) a kvalitní vláda (good governance). Postupem času se jejich počet zvýšil na devět.

Hrubý domácí produkt známe všichni. Ale co vlastně znamená? Je ve své podstatě měřítkem, kterým se poměřovali politici a ekonomiky. Kde jsou ovšem sociální a environmentální náklady na takzvaný pokrok?

V himálajském království Bhútán na to šli selským rozumem – už v sedmdesátých letech si tu uvědomili, že ekonomika by měla sloužit člověku, a ne obráceně. Proto hledali kritéria, kterými je možné měřit lidské štěstí:

  • Co vlastně dělá člověka šťastným?
  • Které předpoklady je třeba splnit pro šťastný a spokojený život člověka?

V roce 1999 se vláda zeptala všech svých občanů a tady jsou odpovědi:

  • Štěstím je umět žít s druhými.
  • Nemít hlad.

Princip bhútánského brutosociálního štěstí dnes charakterizuje devět kritérií – ekologicky udržitelný hospodářský rozvoj, kultura (zahrnuje i rozvoj země v souladu s jejími tradicemi), dobrá vláda, vzdělání, zdraví, živé společenství v obci, využívání času, duševní zdraví a životní standard. Poslední šetření mezi obyvateli ukázalo, že štěstí není závislé na výši příjmu.

Když v Bhútánu se stanovením produktu společenského štěstí začali, svět se jim smál. Dnes se o jejich metodě jedná v OSN. Bhútán se sice ani vypočítáváním produktu domácího štěstí nestal rájem na zemi a má své problémy, ale o ráj ani nešlo. Především šlo o to, položit si ty správné otázky a nastolit takové ukazatele, které spokojený život občanů upřednostňují jako významný cíl politiky státu.

Roste-li hrubý domácí produkt, ekonomové se radují, protože neomezený hospodářský růst je pro ně znamením, že společnost se zdárně rozvíjí. Říkají: „Je-li v pořádku hospodářství, je v pořádku i celá společnost.” V hrubém domácím produktu je ale zachycena jen hodnota produktů a služeb, které se realizují přes trh (jsou placeny jako práce). Nelze zde tedy postihnout činnosti, které jsou mimo tento trh (např. sociální vztahy, péče o děti a o rodinu nebo občanské aktivity, bez nichž by společnost živořila i v případě skvěle fungující ekonomiky).

Jak se tedy měří štěstí?

HDŠ (Hrubé domácí štěstí) rozhodně nelze chápat jako náhradu za HDP. Jde o určitý společenský směr, vedoucí k chápání společnosti nejen skrze ekonomický růst, ale i skrze rozvoje člověka a jeho spokojeného života.

Centrum pro studium Bhútánu (Centre for Bhutan Studies) nastavilo 9 indikátorů štěstí: psychická pohoda; zdraví; vzdělanost; rovnováha ve využívání volného a pracovního času; síla komunitních vztahů; kulturní různorodost a vitalita; ekologické zdraví a diverzita; životní úroveň; dobrá vláda a administrativa. Prostřednictvím 290 otázek lidé odpovídají na soubor otázek a výstupem je potom jedno číslo, pohybující se mezi 1 a 0.

HDP a HDŠ má jeden společný rys, a tím je snaha o nepřetržitý růst (u HDP je to růst ekonomický, podstatou HDŠ je, že ekonomický růst bez zlepšování kvality života a spokojenosti obyvatel je neprůkazný).

Kde se vlastně HDŠ „vzalo“?

Džigme Singgjä Wangčhug (na trůn nastoupil v 18. letech po náhlé smrti bhútánského vládce – otce). Svou vládu postavil na principech, kde se propojila jeho budhistická výchova, jeho ideály a odhodlání něco změnit a konečně, výchova a anglické vzdělání.  Jeho krédem bylo, že s úsměvem jde všechno líp (o třicet let později objevuje tuto „metodu“ západní svět a nazývá ji pozitivní psychologií vedení lidí…). Zde je základ pozdějšího konceptu Hrubého národního štěstí, který mladý král představuje už v roce 1972 se slovy:  „Hrubý národní produkt pro mě není důležitý, důležité je, abych panoval šťastnému národu.“

Výsledky průzkumu z roku 2005 říkají, že 45 procent Bhútánců se považuje za velmi šťastné, 52 procent za šťastné. Jen tři procenta dotázaných odpověděli, že šťastní nejsou (podle tohoto kritéria se např. za velmi šťastné považuje 16 procent Čechů, za šťastné 71 procent, 13 procent je více či méně nešťastných).

Obhájci koncepce připouštějí, že tento ukazatel neřeší všechny problémy, ale tvrdí, že nabízí mnohem širší rámec než čistě ekonomická měřítka.  Hrubé národní štěstí je jakýmsi cílem, jehož se všechen lid v Bhútánu snaží dosáhnout, ovšem nikdo netvrdí,  že se to Bhútánu již podařilo.

Na podporu předchozích slov lze doložit výňatek ze zprávy, předkládané předsedou vlády Bhútánu o tom, jak země chápe  svůj „národní kapitál“ a vede jeho účetnictví: „Svět zoufale potřebuje v epoše globální devastace prostředí a globální kulturní destrukce v určitém okamžiku pokračujícího úpadku a zhroucení naší světové ekonomiky alternativu k materialistické posedlosti a konsumerismu, které vyprovokovaly toto zpustošení. Jestliže bude možné poukázat na praktickou schůdnost účetnictví, které funguje  ve vztahu k hrubému národnímu štěstí a nikoli k hrubému domácímu produktu a tímto způsobem bude možné určit směr a vývoj zdravým a vyváženým způsobem, byl by to jeden z největších příspěvků naší malé země světu.“

V současné době se na světovém poli již objevuje názor (např. ekonom Joseph Stiglitz), že v dnešní konzumní době, kdy převládá nadbytek, už je kontraproduktivní měřit jen výkonové parametry (např. HDP).  Měli bychom se zaměřit na to, čemu se říká osobní štěstí nebo jednoduše spokojenost. Objevuje se dokonce nový termín „happynomics“.