ISO/DIS 14001:2014 – jak na rizika v systémech environmentálního managementu


Jiří Welszar
Lloyd’s Register Quality Assurance
Lead Assessor

resumé
Červencovým vydáním ISO/DIS 14001:2014 jsme opět postoupili v procesu revize této normy určené pro systémy environmentálního managementu. Cílem tohto dalšího příspěvku je zamyšlení nad rizikami v systémech environmentálního managementu.

Dosavadní pojetí environmentálních rizik u organizací, které mají certifikovaný systém environmentálního managementu, bylo převážně zaměřeno na havarijní připravenost. Toto pojetí vychází z požadavku stávajícího znění normy ISO 14001:2004 v článku 4.4.7: „Organizace musí vytvořit, zavést a udržovat postup(y) k identifikaci možností vzniku situací havarijního ohrožení a havarijních situací, které mohou mít dopad(y) na životní prostředí a reakce na ně.“

Nové znění normy ISO 14001, které je připravováno v souladu s Přílohou SL, však rozšiřuje pojetí rizik i pro EMS. Samozřejmě, že požadavek na havarijní připravenost zůstává součástí normy. Havarijní připravenost je však spojená s hrozbami a jejich environmentálními dopady. Pokud však chceme k problematice environmentálních rizik přistoupit pozitivně, musíme vzít na vědomí, že riziko je často spojeno i s příležitosti, čili příznivými změnami životního prostředí.

Kde takové příležitosti hledat?

Návrh ISO 14001:2004 nově obsahuje požadavky spojené s naším vnímáním životního cyklu výrobků či služeb. Vrátíme-li se k požadavkům na procesní řízení, které jsou součástí stejného článku nového znění normy, nezbývá než se zamyslet také nad požadavky článku 4 „Kontext organizace“. Při hlubším zamyšlení pak vidíme, že tento článek bychom také mohli nazvat „Organizace v souvislostech“. Porozumění souvislostem našich procesů a dalších činností, které ohraničuje naše myšlení a posléze řízení organizací, je klíčové pro využívání příležitostí, které nám naše okolí (životní prostředí) poskytuje.

Prvním důležitým hlediskem může být právě porozumění procesů v jejich vzájemném působení. Pod pojmem vzájemné působení je však nutno chápat také působení na zdroje a jejich využití. V současné době se často organizace, i ty s certifikovanými systémy environmentálního managementu, uchylují k výraznému šetření. Úspory sice napomáhají zlepšit hospodářské výsledky, ale často mění vlastnosti výrobků či služeb, a to včetně těch environmentálních. Mnohdy tyto změny jsou zaměřeny i na snížení možnosti výskytu nepříznivých změn v životním prostředí, které by měly za následek i nějakou případnou penalizaci. V mnoha případech však znamenají přenesení takové hrozby na jiné účastníky řetězce, který je spojen s těmito výrobky či službami. Z pohledu životního cyklu pak je možné, že nevyhovíme požadavku na ochranu životního prostředí. A to nejen v naší organizaci, ale v celém řetězci. Z toho vyplývá, že první prostorem pro hledání příležitostí je narovnání poměrů v našich řetězcích vnitřních i vnějších.

Druhým hlediskem může být úroveň chápání potřeb a očekávání našeho okolí či zájmových skupin. Tyto potřeby a očekávání také ovlivňují naše hospodaření se zdroji. Toto hospodaření by však mělo být zaměřeno na co nejlepší využití všech zdrojů, které máme k dispozici, z nichž některé jsou nebo mohou být pro naši organizaci omezené. Nesmíme zapomínat, že některé zdroje jsou obnovitelné, a musíme pečovat o jejich uchovávání v dostatečné míře. Mezi takové zdroje patří například i naše lidská (organizační) způsobilost využívat zdroje okolo nás.

S rostoucí provázanosti organizací včetně jejich nadnárodního řízení je zřejmé, že pro hledání dalších příležitostí je nutno zvažovat souvislosti všech procesů a dopadů, které tato provázanost přináší. Pro mnohé organizace bude možná nutno i předefinovat své místní zapojení do života bezprostředního okolí. V současnosti je více než zřejmé, že právě v této oblasti máme co zlepšovat.